Pasivně ležící tatínek AKA on se těm dětem vůbec nevěnuje!

Nedávno jsme se bavily s kamarádkou a ona mi řiká: 

“Hele, mě prostě hrozně sere, že ten chlap když přijde domů, tak místo toho, aby si Hugem hrál, tak tam vedle něj leží a čumí do mobilu nebo na zprávy v televizi.”

“No já ti uplně rozumim!”, řikám jí. 

Mě to totiž taky sralo, když to Vlastík dělal!!! Kudla v kapse se mi otvírala, když jsem viděla, že tam leží u dětí, spí a oni tam po něm lezou nebo ani nelezou. 

*všimni si toho minulýho času

Můj výklad tý situace byl, že se dětem nevěnuje, že s nima bejt ani nechce, že místo aby se jim věnoval, tak si tady prachsprostě spí. 

Co si to dovoluje! 

Bylo to jedno z témat, který jsem přinesla na svojí terapii, protože mě to fakt jako sralo. 

Když jsem tohle téma otevřela, očekávala jsem od mojí terapeutky reakci typu: 

“No to je hrůůůůza, co to je za otce!!!“

Hm, akorát, že vůbec. Místo toho mi řekla: 

“No a co vám na tom tak vadí, Báro?”

Ježiš jak jako co mi na tom vadí?! “No všechno mi na tom vadí! Že se těm dětem nevěnuje! Že leží a spí! Že dělá hovno!”

Následovala odpověď: 

“A proč vám to tak vadí?”

No tak tady už mi bylo jasný, že se přecházíme do fáze analýzy Báry a už jsem musela víc přemejšlet. 

“Protože s nima takhle netráví aktivní čas, protože tam s nima jenom je, ale nic jim neukazuje, nic jim neřiká.”

“Víte, co jste v tý větě řekla důležitýho, Báro?”

“Nevim, že dělá hovno?”

“Že tam s nimi je. On tam s nimi totiž opravdu je, jen je tam jinak, než jste tam vy. Oni jeho přítomnost vnímaj a i když s nimi neni v přímé interakci, je tam s nima. To, že to ale dělá jinak neznamená, že je to špatně”.

Tyvole, ona je ho zastává, no kde to jsme… 

“Jak potom dál vypadá ten jejich společný čas?” 

“No nevim, leží tam, já ho buzeruju a on si s nima jde pak hrát.”

“A jak to hraní potom vypadá?” 

“No divně, křečovitě. Hraje si s nima, aby měl ode mě klid, ne proto, že chce, a to je pochopitelně taky špatně. Takže se točíme v kruhu.”

Celou konverzaci tu přepisovat nebudu, protože se mi nechce a protože si jí už ani doslovně nepamatuju Co si ale pamatuju je to, k čemu jsme se dobraly. 

Že méně, je mnohem více. 

KVALITA vs KVANTITA

Tohle je prosimvás věc, která se netýká ale jenom těch našich tatínků. Al i nás maminek samotných. Často si myslíme, že děti musíme vyzvednout ze školky co nejdřív, zrušit všechny plány, abysme byli s dětma co nejdýl. nebo nejvíc, jak chceš.

Bavíme se o situaci “měla bych”, ne o situaci “chci”. Dvě zásadně rozdílný věci, jo? 

No. Ale takhle to vlastně jako nefunguje.

Neni totiž tak podstatný kolik času s dětma trávíme jako to, jak je ten čas strávenej s nima, kvalitní. 

Jo, hele zjednodušeně řečeno: když budu odcházet z práce ve dvě hodiny odpoledne s myšlenkou, abych vyzvedla děti dřív ze školky, abysme teda byli spolu, ale celý to odpoledne budu s někym telefonovat, čučet do počítače, nebo budu prostě jenom nasraná, že tam jsem, je to spíš škodlivý než prospěšný. Pro děti, samozřejmě. To, co se tu totiž odehrává je, že čistě alibisticky uspokojujeme svoje svědomí. Tohle s dětma nemá nic společnýho. 

Takže co mám teda dělat?

Je to jednodušší než se to zdá. 

Neřeknu jedno jméno psychologa, kterej se tomu věnoval, protože jich bylo mraky. ALE, těch mraky psychologů se shodlo na tom, že: 

“Rodiče nemusí trávit s dítětem nepřetržitě čas. Neni totiž důležitá kvantita, ale KVALITA”.

Když budou mít děti naší bezvýhradnou pozornost, po nějakej určitej časovej úsek (= odložíme telefony, vypneme okolní svět a plotnu), nabombíme do nich daleko víc než za celej den, kdy jsme sice spolu, ale plně se jim nevěnujeme – a i to je oukej, mít v tom dni úseky, kdy se jim nevěnujem. Moment, k tomu se ještě taky dostanu.

*ten časovej úsek je u každýho dítěte jinej a odvíjí se od jeho věku a potřeb. 

Oklikou okolo kolem zopět k těm pasivním tatínkům…

Ten čas, kdy tam jenom leží, spí, čučí na televizi – no tak ať. Ten táta je taky jenom kluk, co blbě spí, chodí do práce, nemá všechny ty poháněcí hormony a je prostě unavenej.

Ten point je ten, že on tam s těma dětma může ležet, ale v tý třeba hodině, co tam leží, by si měl najít několik minut (záleží jak velký máš bejby), kdy se Tadeášovi, Hugovi, Bernardovi nebo komukoliv kdo tam je, bude s absolutní pozorností věnovat. A ono to prostě stačí. Ty děti nepotřebujou, abysme do nich hučeli 24/7. 

Vem si jak se cejtíš ty, když někoho hodinu v kuse posloucháš? I když tě to zajímá, potřebuješ pauzu, protože ten přísun informací nestíhás vstřebávat – tim spíš, když si máma, žejo. Tam na pozadí furt něco běží 😅.

No. A stejně to má i to dítě. To pak nechce jíst, večer nemůže usnout a je přetažený. Protože má prostě přestimulovanej systém a je to tim spíš na hovno, že dítě se samo nedokáže zklidnit, to musíme dělat my.

Což mimochodem platí nejenom tady v našem příběhu s tatínkama, ale i obecně.

Já vim, že to myslíme my mámy dobře. Že ten táta je celej den v prdeli a když přijde, tak chceme, aby se tomu dítěti/dětem prostě věnoval. Ať jsou spolu. Jako jo. Ale fakt to nemusí bejt dvouhodinová nalejvárna.

Ono nakonec ani ty děti nechcem učit na naší neustálou pozornost a přítomnost. My chceme děti vést k tomu, aby si uměli hrát i sami, aby chvíli sami vydrželi. Jako ten oběd se sám neudělá a ta pračka se taky sama nezapne, žejo… 

A stejně tak jako jsi-li máma, která je na to sama. Tyvole jako. Svatozář pro tebe!!! Taky si k nim prostě lehni, chilluj a dej jim pak párkrát za den tu nalejvárnu. Pokud i to vůbec půjde. Protože si jenom těžko dokážu představit, jak těžký to má máma, která je na to sama.

Rodičovství je týmová hra

A tak jsem se i já naučila Vlastíka nebuzerovat a nechat ho prostě bejt. Protože vim, že on si takhle odpočine v přítomnosti těch dětí, ale pak jim dá tu 20minutovou totální nalejvárnu, kdy se ty děti chechtaj tak, že už sami řikaj, že stačí.

Hele on i ten chlap tam má svý. On taky ztratil svobodu, klidný spaní, čas sám pro sebe. A do toho navíc neumí dělat tři a často ani dvě věci najednou. Si představ jak to musí mít fakt těžký 😁.

Tenhle souboj mezi maminkama a tatínkama kdo je víc unavenej nebo nasranej a kdo má větší nebo menší nárok na to bejt unavenej nebo nasranej je boj, kterej se stejně nedá vyhrát.

Tak prostě si pojďme vzájemně vstříc a hrát tuhle hru v týmu, ne proti sobě. My je necháme, ať si to s těma dětma dělaj po svym a oni pak budou rádi, že maj ženu, která je nebuzeruje a budou se pak o nás hezky starat.

Vyzkoušeno za vás! 😉