Za všechny vztahy našich dětí můžeme my. Rodiče.

To, že držíme v rukou bezpečí našich dětí, sme asi věděli. Žejo. Ale věděli jste, že na tom, jaký vztahy budou naše děti v životě mít, se taky podílíme? A že to, jaký ty vztahy budou se utváří v rannym věku?

Vlastně to znamená, že už ve třech letech je předvybráno, předpřipraveno, skoro vymalováno.

ALE JAK TO???

KVALITA vs. KVANTITA

V minuym článku jsme se bavili o tom, jak je to se strávenym časem s dětma. Kvalita vs. kvantita. Spící tatínky, atak. Dyng dyng, už víme?

No. Tak spolu s kvalitně strávenym časem s dětma, jde ruku v ruce tzv. bezpečná citová vazba. Jsou to nejky, neodmyslitelně spolu souvisí.

My sme si tam v tom článku řikali, že když budou mít děti naší bezvýhradnou pozornost, má takovej čas pro dítě daleko větší smysl, než když furt odbíháme, telefonujeme a vlastně nejsme schopný dát dohromady kloudných 10 minut KVALITNÍHO společnýho času. Vlastně tam jsme, akorát že vůbec. 

Tak já teď navážu s tou bezpečnou citovou vazbou (BCV).

BEZPEČNÁ CITOVÁ VAZBA

Existuje takzvaná  „teorie citové vazby“ (attachment theory origoš v angličtině). 

CO TO JE?

Je to jedna taková psychologická teorie, která vysvětluje jak raný vztahy (ty úplně první) s primární pečující osobou (nejčastěji máma, ale je to v podstatě ta osoba, která se o děti primárně stará) ovlivňujou vývoj vztahů a emocionální pohodu po celej život dítěte. Tvl, věta jak Eminem. 

Takže nějak srozumitelně. Bezpečná citová vazba je:

Způsob, jakym o nás bylo emočně pečováno a do jaké míry byly v rannym věku plněny naše potřeby, rozhoduje o tom, jak v dospělosti vypadaj naše vztahy a jak se vztahujeme k našim partnerům.

Moje terapeutka mi emocionální péči o děti extrémně doporučuje. Řiká: “Dopřát dětem emocionální péči a bezpečný vztahy je to nejvíc, co pro vaše děti do života můžete udělat.

“Od toho, jakou bezpečnou vazbu vašim dětem dáte a jak se naučí pracovat se svýma emocema, se bude odvíjet celej jejich život, Báro”.

Vždycky, když chce dát na něco důraz, ta mi řekne Báro 😁.

Jak vypadaj vyloženě nedobrý vztahy:

Přehlížení potřeb dítěte, křik, zlehčování jeho emočních projevů (takový to “Ale prosimtě, aby ses neposral/a, dyť se ti nic neděleje” apod.), zaplácávání nepřítomnosti rodiče dárkama a penězma apod.

Co tyhle nedobrý vztahy způsobujou:

Děti nemají stabilní pocit důvěry, nemají pocit bezpečí a necítí absolutní přijetí. Připadaj si méněcenný a začnou si pozornost vynucovat poměrně nešťastnýma způsobama. No, vlastně takovýma, na který stačí jejich ***nezralej mozek a nevyvinutá nervová soustava. Obvykle průserama, sebepoškozováním, citovym vydíráním – neplést si s “Vy mě nemáte rádi” – tohle když to dítě řekne, reálně se tak opravdu cejtí. A je uplně jedno, že vy ho rádi máte. Ono ten pocit prostě nemá.

POZOR, jo… Dvouletý dítě nebude dělat průsery. To bude dělat pak to starší dítě a všichni mu budou řikat co to je tyvole za hajzla a budou se strašně divit proč. No protože proto.

Bejt viděnej a patřit k někomu (a někam), je základní lidská potřeba, se kterou se rodíme. Člověk se rodí jako sociální bytost a je pro ní zásadní bejt společností (dřív to byla společnost a kmeny, dneska je to vlastně rodina) přijatej. Je to tak proto, protože od pradávna bylo pro přežití zásadní fungovat ve skupině, sám by člověk nepřežil. Vyloučení ze skupiny nebo teda kmene, byl vždycky ten nejtvrdší trest.

Ta potřeba přijetí a pozornosti (seen) nám jako zůstala pořád, to se neztratilo s příchodem iPhonů ani Tiktoku. A když to přijetí a pozornost necejtíme, tak si pro ní prostě jdeme. Blbě, of kórs, ale je to silnější než náš nezralej nervovej systém a mozek.

🌶️ Čili,

Když má dítě s rodičem rodičem (já řikám teda rodičem, ale je to ta primární pečující osoba) konfliktní a traumatický vztahy, v dospělosti pak má takovej člověk prostě problémy ve vztazích. Všech. A samozřejmě největší v těch partnerských, protože ty jsou nejbližší.

Například:

• Extrémní blízkost a pak najednou naprostý distancování. Takový to “strašně tě miluju, vezmeme se a budeme mít deset dětí”. Střih, druhej den tě nezná a už se neozve. Tududum tum. 

• Věčný očekávání toho, že je partner zklame. Takový to jak všechno děláš dobře, chodíš včas, každej den voláš ve stejnou hodinu, ale jednou jedinkrát se neozveš a přijde: “Tobě na mě vůbec nezáleží, ses ani neozvala”. Ups.

• Sklony k toxickýcm a manipulativním vztahům. No tak na tohle téma jednou napíšu knihu 🤣. Věčnej pocit viny, pochybování o sobě samých, znehodnocování svých potřeb a bum, najednou koukáš a věříš tomu, že tráva neni zelená, ale fialová.

• Neschopnost vydržet ve zdravym vztahu. Jo, takový to jak se vlastně pořád vracíš do těch špatných vztahů a k těm debilům.

• Problémy s důvěrou. A nejde to a nejde to.

• Pocit, že si lásku musí zasloužit…………… tady někdo někoho jako dítě ani nepohladil, hmmm…

A tak dále a tak dále. No tak tohleto všechno pramení z toho, že rannym dětství (BCV se vyvíjí od 1 do 6 let) někdo silně postrádal bezpečnou citovou vazbu. No já myslim, že jsme se v tom poznal asi trochu každej, žejo? 🤣

V pohodě, hele. Nebejt toho, vy nečtete tenhle článek a já ho ani nepíšu 🙋🏻‍♂️👧🏻👦🏻❤️. Na nikoho se nezlobíme, dřív se to prostě dělalo jinak (generační trauma článek comming soon).

Každopádně. Tohle prostě pro svý dítě nechceš. 

Teď se konečně dostávám k tomu, jak spolu souvisí ten kvalitní čas a bezpečná citová vazba:

Když jsme s tim dítětem v tom bezprostřednim absolutnim nerušenym napojení, kdy se mu faaakt věnujem a jedem ty autíčka a ty říkanky a hrajem na babu, je to TEN MOMENT, kdy se vytváří bezpečná citová vazba. Vyplavuje se oxytocin, dopamin, serotonin, endorfiny. Naprosto naplňujeme jejich emocionální potřeby, propojuje se a prohlubuje náš vztah, pocit bezpečí, absolutního přijetí. Máma/táta se mi teď věnuje. Svět se přestal točit.

Jako bezvýhradně přítomnej rodič totiž dětem zajistim bezpečný emocionální prostředí = bezpečnou citovou vazbu. 

Nemusí to trvat dlouho. Může to bejt otázka minut, ale fakt by to tam mělo bejt. Ono taky každý dítě potřebuje jinak. Odvíjí se to od věku a od potřeb toho dítěte.

U nás třeba Adam potřebuje víc. Krátce, intenzivně. Zuzanka zase dýl, ale míň intenzivně. Každej jinak…

Ani na krok!

☝️Prosimvás! Nepleťme si to s tim, že na tom dítěti nepřetržitě visíme, nedojdem se ani vykadit a ani neuděláme oběd. Naopak! Dělej oběd! Dělej co musíš, klidně tam i nebuď, i to je madrhůd! Ten point je v tom, že v tom dni by měl bejt moment – klidně i jeden delší, kdy se dětem věnujeme na 120 %. Jo, kvalita, ne kvantita. Ale to už se opakuju, o tom jsem mluvila v tom článku. Siho přečti 😎.

Pusu, Bára 🌸

***Mozek a nervová soustava dozrávají přibližně ve 25 letech, kdy se dokončuje vývoj prefrontální kůry mozkové, což je oblast zodpovědná za vyšší kognitivní funkce, jako jsou rozhodování, plánování, kontrola impulzů a regulace emocí.

Zdroje:

Martin Zikmund (13 hříchů rodičovství), Ellen Galinsky (The Six Stages of Parenthood), Giedd, J. N., et al. (1999). “Brain development during childhood and adolescence: a longitudinal MRI study.” Nature Neuroscience 2, 861–863.