Generační trauma
AKA
“Za nás se to dělalo jinak, a taky jste to přežili!”
Než se do toho všeho dáme: Účelem a cílem tohodle povídání NENI někoho napadat, obviňovat, hanit, dělat z někoho debila nebo co já vim co. VŮBEC. My si tady vysvětlíme, co se nám to tu smíchalo všechno dohromady a proč nám to dělá trochu bordel v dnešnim světě. Nikoho neurážíme, na nikoho se nezlobíme, na nikoho neukazujeme!
Těžký téma dneska, těžký. Pojďme do něj!
No. Že se to dřív dělalo jinak, je jako pravda. Pojďme si říct, to je pravda.
A to, že jsme nějak přežili, je taky pravda.
My se tady dneska budeme bavit o tom, proč „přežít nestačí“.
Tak já myslim, že větu “Za nás se to dělalo jinak a taky jste to přežili”, jsme slyšeli asi uplně všichni. Jo, ta věta přichází ještě v obdobách typu “Naše babičky/maminky neměly pračku, myčku, měly tři děti, rodily na poli a uplně v pohodě u toho zvládaly ještě vařit a vstávaly v 5 ráno”. Pochopitelně si u toho nikdo nestěžoval, žejo.
My si tady dneska tohle téma rozebereme a trochu se do něj opřeme. Jo, podíváme se na to blíž a bude to senzační.
Tak. To, že to tak kdysi dávno bylo, je pravda. To nikomu neberu a nebudeme dělat, že se to nedělo. JENOMŽE tohleto se odehrávalo v 19. století. Pokud jde o ty porody na poli, jsme dokonce někde ještě v 18. století. My žijeme ve 21. století. To je zhruba 150 let rozdíl. Jo…
Jedeme dál.
Babi a děda vyrůstali za války
Naši rodiče a rodiče našich rodičů, byli vychovaný v jinym režimu. Saháme až do období druhý světový války (1939 – 1945), prosimvás. A tam byly teda docela jiný priority. Generace našich babiček a dědečků, žili v době, nebo spíš ve světě, kterej byl extrémně náročnej a extrémně jinej. Nebezpečnej. Oni zažili druhou světovou válku. To byl svět, kterej si někdo z nás těžko umí představit a asi ani nechce. Tady se hrálo na docela jiný hodnoty. Žilo se ve světě, kde se muselo dávat opravdu hodně pozor. Přežít, byla hlavní hodnota.
Jsme v letech cca 1920. Doba, kdy se rodí naše babičky a dědové. Řekneme si, jak se tenkrát přistupovalo k dětem:
Miminka (0-1 rok) – to bylo ještě ok, protože byly přivázaný v šátku na zádech maminky nebo v nějaký kolíbce, na dece poblíž maminky (naše prababička).
Batolata (1–3 roky), zkrátka děti, který už si na záda nedáš. Dávaly se do postýlky nebo kolíbky, kam se přivazovaly šátkem, nebo se zavíraly do místností a zavřely se za nima dveře. Aby se nezranily, aby neutekly. Dávaly se do peřin a něco se kolem nich postavilo, aby nevylezly. Když dítě plakalo, tak prostě plakalo. Jako ne, že by všem byly fuk, ale prostě nebyla jiná možnost.
Větší děti (zhruba 4–5 let) už se zapojovaly a pracovaly. Sbíraly dříví, nosily vodu, krmily slepice a často hlídaly mladší sourozence. Atd atd atd.
Tyhle děti byly od malička vedený k tomu, aby “nepřekážely”, byly hodný, moc se neprojevovaly, a hlavně neotravovaly.
Proč se o tom bavíme? Protože naše babi a děda často zažili tenhle způsob výchovy. A babi a děda vychovávali naše rodiče.
Nebudem si tu teď vyjmenovávat každou jednotlivou výjimku, ale tohle je průměr.
Máma a táta vyrůstali za totáče
Od doby, kdy vyrůstali naše babičky a pak naši rodiče samozřejmě uběhnul celkem dlouhej čas a výchova se výrazně proměnila od tý vesnický – od toho přivazování šátkem k židli, hihi. Přišlo ale něco jinýho. Socialistický Československo.
Socialismus = poslušnost, strach, výkon
A v tomhle vyrostli naši rodiče. Jsme v letech od 1948 do 1989. 41 let.
Výchova a režim, ve kterym žili, byla založená na disciplíně, poslušnosti a respektu k autoritám – jak rodičům, tak učitelům nebo jiným dospělým. Tam se prostě všichni zlomili k tomu, aby nevyčnívali, poslouchali a hlavně drželi hubu.
Emoce se potlačovaly – brečet nebo projevit strach znamenalo bejt hysterickej nebo přehánět. A tak se děti učily svoje pocity skrejvat a neukazovat. Hlavnim cílem výchovy bylo, aby to dítě „fungovalo“ – přizpůsobilo se, plnilo svoje povinnosti a drželo hubu. Nepohoda, úzkost nebo nejistota = slabost, kterou je potřeba potlačit. Jak? Slušný zbraně k tomu měli. Taky je známe… Stud, strach a trest. Takhle se děti „srovnávaly“. Byly prostě vychovávaný k poslušnosti a disciplíně. Celá výchova tak směřovala k tomu, aby z dětí vyrostli lidi který hlavně a především nevybočují a respektují systém a autority. Já tomu řikám “drž hubu a krok”.
Když dítě zlobilo (neboli teda hlásilo se o své potřeby) nebo bylo citlivý (plakalo), dostalo „facku, a byl klid“. A dobrý den, máme tu trauma a vnitřní chaos.
Ono jako takhle. Proč se to vlastně dělalo… Ono se po těch dětech chtělo, aby byly schopný přežít v tvrdých podmínkách. JAKO SAMOZŘEJMĚ! Protože ty podmínky do značný míry definovala pořád doba po druhý světový válce.
My jsme děti revoluce
Rok 1989. Doba obrovský proměny. Když šel komunismus do prdele, všechno se změnilo. Zákony, hodnoty, společnost, možnosti. Oteřely se hranice, objevily se reklamy, byly nový technologie (první počítače, mobily, diskety, atd. atd.). Všechno bylo možný, ale nikdo vlastně uplně přesně nevěděl co a jak s tim má dělat Bylo to nový, ale zvyky byly stále starý.
Vyrůstali jsme v novym světě, ale byli jsme vychovávaný podle pravidel toho starýho. Naši rodiče, formovaný socialismem, na nás prostě aplikovali to, co sami zažili – “funguj, nic se ti neděje, funguj, drž hubu a krok, neodmlouvej, nebuď drzej, funguj”. No, jenomže zatímco oni se učili (a museli) zapadnout, my jsme se měli naučit prosadit. A to jde trochu proti sobě. Že.
Noa pak tu máme naše děti.
Naše děti se narodily do digitální doby
Do doby, která je takzvaně instantní, tedy extrémně rychlá, chaotická, proměnlivá. Neexistuje jeden správnej směr, žádnej univerzální návod. Doba, do který se narodily naše děti nepotřebuje poslušný děti, co tiše plní pokyny. Potřebuje odvážný, autentický, sebevědomý lidi, co zvládnou nejistotu a rozhodnou se podle sebe – ne podle strachu nebo autority. Protože bez toho v týhle době neuspějou. Tududum tum.
Tak a teď si to pojďme pěkně složit za sebe, ať to pěkně vidíme:
BABIČKA / DĚDA = VÝCHOVA ZA VÁLKY = doba války a bezprostředního přežití (přežít, nepřipouštět si city, tvrdý režim, základní potřeby.)
MÁMA /TÁTA = VÝCHOVA pro socialismus = doba socialismu (výchova pro – poslušnost, kolektiv, bezpečí, autorita, minimální prostor pro individualitu a emoce.)
MY = výchova mezi dvěma světy (s revolucí přišla svoboda a možnosti od A do Ž. Vychovaný jsme ale byli podle pravidel předchozího režimu.)
NAŠE DĚTI = děti digitální doby. (Svět, kde každej mluví, ale málokdo slyší. Kde si musí umět stát za sebou, vnímat svoje potřeby a orientovat se v džungli možností.)
Já neřikám, že všechny naše babičky a rodiče žili v epicentru toho, co se zrovna v tu dobu dělo a že mnoho z nich žilo v podstatě docela normálně a fajn. Ale bavíme se o definici tý doby, ve který žili. O době, která je formovala. Jo?
A vidíme ten rozdíl? Ten obrovskej rozdíl v tom, pro jakou dobu jsme kdo byl vychovanej a v jaký době jsme se kdo pohyboval? A právě proto je tohle “srovnávání” uplně mimo.
“...a taky jste to přežili”
No jako přežili. Ale teda pojďme si říct, že ne moc dobře.
Ruce hore, kdo:
má problém se svýma vlastníma emocema?
má problém s nastavením a vymezeních svých hranic?
má problém ve vztazích?
má problém se sebevědomím a sebehodnotou?
*Sebevědomí je víra ve své schopnosti – co dokážu. Sebehodnota je vnímání vlastní hodnoty – jak si sám sebe vážím. Takže: Sebevědomí = „Umím to.“ Sebehodnota = „Jsem dost dobrý, i když to neumím.“ Jo, bacha, neplíst.
Mno. To jsou důsledky naší výchovy.
NÉÉÉÉNENENE, žádný takový, že si vymejšlíme, že to sme si sami něco si cestou samo se rozbilo se, my takový jsme, takový jsme se narodili a kecy v kleci. Hovno. Jsou to důsledky výchovy, kterou jsme dostali. Pojďme se k tomu postavit čelem. Všichni.
Tak proč to řikáme až teď?
🚿 Emoce? Dostaneš studenou sprchu!
O duševnim zdraví se v 90. letech mluvilo asi tak jako o tom, že hrábě patří do myčky. Kdo mluví o terapiích, psychickym stavu, je magor. Blázen. Chocholouška. Zavřít. Připoutat. Spoutat. Zazdít.
Nějaký emoce patří leda tak do vole prdele. Tvař se vesele, netvař se jak prdel, nic se ti neděje, prosimtě, aby ses neposral, nebuď takovej cimprlich, to přejde. A víš co, dej si studenou sprchu, ať se probereš.
A šup s těma “manýrama” pod koberec.
“Hlavně to, prosimtě nikde neřikej, jak bysme vypadali!!!”
🚘 Ty se snad máš snad nějak špatně?
Hodně lidí vyroslo a fungovalo navzdory, ne díky výchově.
Máme se třeba UŽ líp, ale jenom díky tomu, že snažíme porozumět tomu, co nám nikdo nevysvětlil. Učíme se komunikovat svoje emoce. Učíme se rozumět sami sobě. Učíme se říkat NE. A hlavně nechceme starý vzorce přenášet na naše děti a partnery. Ano, i partnerů se to týká. No, ježiš jak těch se to týká!!!
⚡️ Tohle kdybych řekl svýmu tátovi já, dostal bych pár facek!
Tak samozřejmě. Protože dřív systém (jakejkoliv) vyžadoval totální přizpůsobení a ne vnitřní pohodu, komunikaci a zdravý vztahy. To tyvole nikdo ani neuměl. Naši rodiče “museli fungovat” a ne bejt v pohodě. Chtěl se od nich “výkon a chování”, ne duševní zdraví.
Říct svůj názor neni drzost, ale projev zdravýho sebevědomí a respektu k sobě samýmu!
Kdy přijde ten AHA moment?
Pro naše rodiče je často strašně těžce stravitelný a často naprosto nepochopitelný, co nám jako najednou tak začalo vadit, protože “doteď jsme fungovali uplně normálně a byli jsme normální”.
Kdy přicházej v našem životě ty AHA momenty, kdy nám dojde, že tohle asi nebylo uplně oukej?
No, jako neni to uplně tak, že se ráno vzbudíme a řekneme si: HA! Naši mě blbě vychovávali, no to se posrali!
Přichází to většinou s nějakou větší událostí v našem životě:
Začneme sami vychovávat děti. Informace o výchově dětí, neurovědě a psychologii dětí nás bombarduje ze všech stran. Víme, vidíme. Furt nic, ale najednou koukáme kolem sebe, najednou zjišťujem, že říkáme uplně ty samý věty, co nám říkali tvoji rodiče, ale necítíme se u toho dobře! Potlačujem v sobě spoustu emocí, protože takhle nás to naučili. My ale cejtíme a vnitřně VÍME, že tohle je prostě blbě.
Začneme chodit na terapii, číst o výchově, traumatech, emocích, psychologii – a jsem tam. Najednou zjistíme, že „nebreč“ nebo „nedělej scény“ není normální, ale že to tam v sobě prostě máme.
Přijdeme do kontaktu se světem, kterej je postavenej jinak než ten, na kterej nás připravovali. A je to tu zas. Dnešní doba nepotřebuje poslušný, potlačený a přizpůsobivý lidi. Potřebuje sebevědomý, odolný jedince s vlastním názorem. A my najednou zjišťujem, že to neumíme.
Teď sme jim to teda nandali, co… 😅
Chudáci rodiče, tohle jestli si přečtou, možná na tu terapii zajdou nakonec taky 😅. Ne hele takhle.
Informace? Nebyly…
Nikdo z nich nám určitě nechtěj ublížit. Dělali to prostě tak nejlíp, jak sami uměli a znali. Oni ty informace prostě neměli. Neměli podcasty o rodičovství, psychologii, neurovědě, neměli ani žádnou baru_kmk, která by vzala ňáký kusy informací a vyrobila z toho nějaký sssssenzační čtení. Neexistovaly knížky o vědomý výchově a nevědělo se skoro nic o dopadu ranýho dětství na dospělej život. Jednoduše – dělali maximum s tím, co měli. A to, co měli, byl často jen model z totalitního režimu: poslušnost, autorita, trest, potlačený emoce.
Jako nějaký první informace o vývoji dětskýho mozku, důležitosti emočního vývoje, jak funguje trauma a jak gigantickej vliv má raný dětství na celej další život, se do oběhu dostaly až kolem roku 2000 a nějaký větší bomby se začaly jet až v roce 2010. Takže jako… v pohodě, jo? V pohodě.
Dali nám i mnoho dobrýho!
A ono hele, jako docela dost nám toho i dali. Dali nám stabilitu a zázemí, spousta rodičů hodně dřelo, abysme se měli hezky a nemuseli nosit boty po bráchovi, i když jsme byly holka. A jako pojďme si říct, že některý hodnoty jsme si dokonce i my od našich “půjčili”:
💼 Jako třeba to, že nejdřív je práce, potom zábava. Bez ohledu na to, jaká ta výchova byla, přežili jsme. A často jsme se díky ní naučili zvládat tlak, nepohodlí a umět se zvednout, když to bylo potřeba.
♥️ A samozřejmě taky láska. Rodiče nás určitě všechny milovali. Jen to třeba neuměli říct. Lásku vyjadřovali prostě jinak. Tim, že chodili do práce, abysme mohli o víkendu do kina, vybudovat zázemí, zařídit nám vlastní pokoj, uvařit rybí prsty k večeři (jako, kdo z nás neměl rád rybí prsty?!), a když to šlo, nikdo z nich jistě nezpochybňoval to, že ty svítící boty fakt potřebuješ. Emoce moc nefrčely, ale snaha tam byla.
Vyndejme si ty hlavy z prdelí!
Dobrý, tak to bysme měli. Teď jsme tady ale my. A my tohle všechno víme. My ty informace máme, chápeme souvislosti a vidíme, že to, jak se to dělalo dřív stálo prostě za hovno. Tenkrát to mělo svůj účel, dneska je nám tenhle účel leda tak na hovno.
Tak by bylo taky jako dobrý, si vytáhnout ty hlavy z prdele a přebrat zodpovědnost za sebe a naše děti.
Máme XY forem vzdělávání, ze kterých si můžem vybrat. Podcasty, knihy, kurzy, webináře, studie, blogy, sociální sítě…. Všechno to máme na dosah a díky tomu taky máme možnost s tim něco udělat a ten “hovadskej vzorec” (to je můj pracovní název 😄) výchovy změnit. Tak to udělejme!!!
Byli bysme vyloženě uplně blbý, kdybysme to ignorovali. Protože my už víme. A když víš, máš zodpovědnost.
Naše děti, jsou naše zodpovědnost.
A to nejlepší nakonec? Naše děti to jednou posunou ještě o kus dál. A o to celý jde.
A jen tak na závěr… Kdyby si naši rodiče chtěli třeba myslet, že si vymejšlíme……. Ani oni nedělali všechno úplně stejně, jako to dělali jejich rodiče. Taky si tvořili vlastní pravidla, podle toho, jak to potřebovali. Oni byli akorát třeba v tý změně o krok napřed, my jsme už o deset kroků dál, jsme jenom rychlejší…
"Nevyhrává nejsilnější, ale ten, kdo se nejlépe přizpůsobí.
Tak co, dává vám to smysl? Co dobrýho a nebo míň dobrýho vám vaši předali a vy teď měníte? A jak to jde?
O nějakých dobrých tipech jak překonat “komunikační propast mezi generacema”, si můžem popovídat někdy příště. Cete? 😉
📚 Použité zdroje:
Historický kontext: Dětství a výchova v Československu 1945–1989 (Milan Kudyn), Kapitoly z historie výchovy (Dana Knotová, Iva Stuchlíková), Výchova a rodina v socialistickém Československu (Marek Smutek), z archivů Paměti národa (www.pametnaroda.cz) a materiálů Národního pedagogického muzea (npmk.cz).
Kontext vývoje dítěte a psychologie: Jean Piaget, René Spitz, Donald Winnicott, John Bowlby & Mary Ainsworth, Daniel J. Siegel & Tina Payne Bryson (The Whole-Brain Child), Bruce Perry (The Boy Who Was Raised as a Dog), Stephen Porges (polyvagální teorie), a autoři jako Naomi Aldort, Jesper Juul nebo Alfie Kohn (respektující rodičovství).
Výzkumy o generačních proměnách: (Hřebíčková & Čižinský, 2010), publikace ÚSTR a AV ČR a práce T. Sirovátky (Sociální politika a proměny české společnosti, 2002).
